Jmenuji se Karolína. Je mi třicet dva let, šest let ve vztahu, z toho dva roky jako zasnoubená. Jirka mě požádal o ruku na konci léta, v malé hospůdce u jezera. Měl tehdy rozcuchanou ofinu, kterou si vždycky upravoval, když byl ve stresu. Poklekl na jedno koleno, vytáhl prstýnek a zeptal se, jestli s ním chci strávit zbytek života. Řekla jsem „ano“, protože koho jiného bych si měla vzít za muže než jeho? Jirka byl vždycky ten aktivní, ten plný nápadů. Běhal, lezl po horách, plánoval výlety na kole, když já jsem ještě ani nevstala z postele. Já… já jsem potřebovala klid. Ráno s kávou, procházku bez cíle, knihu, u které mě nevyrušuje deset věcí najednou